(nar. 1977 v Teplicích)

vystudoval učitelství na ZČU v Plzni (český jazyk – hudební výchova), kde také debutoval ve fakultním časopise Studentský Fénix. Po studiu pracoval jako knihovník a učitel v severních Čechách. Svými texty přispěl do antologií Od břehů k horám (2000), Údolí neklidu (2010), do Antologie nové české literatury (2004) a též do antologie italských překladů Rapporti di errore (2010). Juvenilní verše vyšly pod názvem Po zarostlém chodníčku (2002). Jako člen Ason-klubu publikoval v edici Malé knížky sbírky Milosti (2001), Nápisy na hroby II (2003) a Teplický pobyt (2006). Dále vydal sbírky Sonáta pro vnitřní hlas (2006) a Výběh slov (2008). V současnosti je členem Střediska západočeských spisovatelů a rovněž členem redakční rady literárního časopisu PLŽ (Plzeňský literární život), kam psal v letech 2002–2005 literární recenze a později vedl vlastní kritickou rubriku Ve jménu Šaldovy hole.

Dan Černý

se narodil v roce 1982 v Litoměřicích, v roce 2004 absolvoval filmovou školu ve Zlíně a v současnosti tvoří na volné noze v Chebu. V roce 2001 založil s Danielem Binkem komiksový fanzin Sorrel. Jeho komiksy se kromě Sorrelu objevily také v několika dalších periodikách např. Aargh!, Bedeman, Mateřídouška, regionální Deníky, Comics a Manga Book nebo Reflex. K jeho nejznámějším komiksům patří série dobrodružství s malým lovcem nadpřirozena Fanoušem a humoristický strip Šnek.

Číst celý článek »

Improvizační setkání hudebníka a básníka na pomezí elektroakustické hudby a autorského čtení. Kromě hlasu a různých předmětů se tu využívá prostorového zvuku upravovaného za pomoci počítače v reálném čase. Posluchač tak vstupuje do jakési zvukově-slovní škrábanice plné škrtů, přepisů, zkusmo nahozených skic a nerozluštitelných poznámek na okraj, jako by právě sledoval akci ruky píšící slova na papír. „Trochu jako být obětí zaklínače v zrcadlovém bludišti,“ vyjádřil se na svém blogu po pražské premiéře v červnu 2009 Ondřej Lipár. Škrábanice zazněla mimo jiné na festivalech Měsíc autorského čtení v Brně (2009), Audio Art v Krakově (2009) a Contempuls v Praze (2010). Číst celý článek »

(*1972)

Autor románů Nebe pod Berlínem, Grandhotel, Potichu a Konec punku v Helsinkách. S výtvarníkem Jaromírem 99 vytvořil úspěšnou komiksovou trilogii Alois Nebel, podle které vznikla divadelní hra a v roce 2011 také film režiséra Tomáše Luňáka. Za své knihy získal Cenu Jiřího Ortena a čtenářskou cenu Magnesia Litera. Je spoluautorem několika českých a německých rozhlasových a divadelních her i filmových scénářů. Žije a pracuje mezi Lomnicí nad Popelkou, Prahou a Lipskem. Číst celý článek »

Kateřina Tučková se narodila v roce 1980 v Brně. Vyrůstala v jihomoravské vesnici Moutnice, která se stala zásadním inspiračním zdrojem pro její tvorbu a je i neopomenutelnou součástí knihy Vyhnání Gerty Schnirch.

Je autorkou řady odborných publikací z oblasti umění (Nová trpělivost: Hranice ustupují, 2007, Slovem i obrazem, 2008, Normální malba, 2009 ad.). V řadě z nich propojuje nejen své odborné, ale i literární zkušenosti – kniha Můj otec Kamil Lhoták je beletrizovaným životopisem malíře Kamila Lhotáka nahlíženého očima vlastního syna (vydalo Nakladatelství Vltavín 2008). Je autorkou monografie o spisovatelce Věře Sládkové – Věra Sládková, prozaické dílo (vydalo Nakladatelství Vltavín 2009).

Beletristicky debutovala v časopise Tvar v roce 2003, povídky publikovala v časopisech Netřesk, Tvar a Weles. Její knižní prvotinou se stala novela Montespaniáda (vydalo nakladatelství Větrné mlýny 2006), její povídka Poslední večer byla zařazena do čítanky současné české ženské povídky Ty, která píšeš (vydalo nakladatelství Artes Liberales 2008).

Kateřina Tučková žije v Praze a v Brně.

Medailon je převzat ze stránek www.katerina-tuckova.cz a je redakčně krácen.

* 12.4.1976 v Praze

- autorka poezie, prózy a divadelních her

Vydala tři básnické sbírky Ludwig (1999), Není nutné, abyste mě navštěvoval (2001) a Popel a slast (2004), knížku povídek Noci, noci (2004) a divadelní hru Niekur (2007).

Její divadelní hru Niekur, za niž obdržela Cenu Alfréda Radoka 2006, uvedlo v roce 2008 pražské Divadlo Ungelt, scénické čtení hry Čas třešňového dýmu představilo v témže roce Immigrants´ Theatre v New Yorku. Rozhlasové podoby obou her odvysílala stanice ČRo Vltava.

V roce 2003 obdržela německou básnickou Cenu Huberta Burdy (Der Hubert-Burda-Preis für junge Lyrik v rámci udílení Hermann-Lenz-Preis), v roce 2007 absolvovala měsíční rezidenční pobyt pro zahraniční dramatiky v Royal Court Theatre v Londýně, další tvůrčí stipendia získala v Německu, Rakousku a Lotyšsku.

Žije v Praze.

(nar. 11.4. 1988)

střídavě žije v Praze a na Moravě v Ostrožské Nové Vsi. Studuje bohemistiku (FF UK) a literární a jazykovou kulturu (PedF UHK). Publikovala v Hostu, Českém rozhlase, Psím víně, A tempo revue, Dobré adrese, …

(* 1979)

Po maturitě na gymnáziu a neúspěšném pokusu studovat Fakultu sociálních věd Univerzity Karlovy studovala kulturologii na Filozofické fakultě téže univerzity, později přidala i mongolistiku. V letech 2000 až 2001 pobývala v Mongolsku, kde se odehrává děj jejího prvního románu, Paměť mojí babičce, jenž autorku proslavil.

Pobývala také ve Spojených státech amerických, kde se odehrává děj její knihy Cirkus Les Mémoires.

V současnosti studuje kulturologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v doktorandském programu. Od roku 2007 pravidelně přispívá do časopisu Respekt. Žije v Praze. Je vdaná, dvě děti.

převzato z cs.wikipedia.org heslo Petra Hůlová, redakčně kráceno

Jaroslav Erik Frič, narozen r. 1949 v Horní Libině u Šumperka, v totalitních dobách číšník, hospodský, vydavatel samizdatů, jeden ze zakladatelů bytového divadla Šlépěj v okně, po r. 1989 iniciuje vznik několika nakladatelství, výtvarných, poetických a hudebních projektů, od r. 1999 organizuje festivaly poesie, propojené s hudbou a výtvarným uměním, benefice na podporu postižených nejrůznějšího druhu, nějaký čas vydává vlastní časopis Potulný dělník, s přáteli pak dlouhodobě revui BOX, od r. 2003 pracuje na projektu Potulné akademie a múzických večerů Uši a Vítr (a je redaktorem měsíčníku téhož jména), v roce 2006 zakládá obecně prospěšnou společnost Christiania („pro podporu kultury, národní paměti a menšin“), pro niž dodnes pracuje, od téhož roku vystupuje jako pouliční hráč, vydal dvě knihy básní a dvě CD čtení s různými hudebníky, vytvořil tři scénáře pro rozhlas, žije povětšinou v Brně.

Na Antropotyátru se J. E. Frič představuje projektem „Básně z chodníku“:

„Jsme dva pouliční hráči – dvě akustické kytary, dva zpěvy a foukací harmonika. Můj spoluhráč se jmenuje Stanislav Voda a říká si Stanley H2O. Hrajeme něco z více méně tradicionálního repertoáru, čímž jsou rámovány mé vlastní texty, které jsou jádrem vystoupení. Tuto „kapelu“ jsem založil asi před půlrokem, říkáme tomu taky „Dirty Old Town Band“ (vyrostl jsem v Ostravě a miluju Iry), možná se někdo časem přidá, uvidíme, co přinesou další dny, měsíce…“

je projekt, který vznikl ze spolupráce Jiřího Macháčka, Pavla Johančíka, Martina Skýpaly a Moniky Kubicové v roce 2008. Jde o pásmo hudby a poezie, zhudebněné i čtené, jehož leitmotivem je hledání mýtických podob lidského osudu.

Ona titulní panna má mnoho rolí – je symbolem duše, přestrojuje se do podoby Morany, která shoří na hranici, aby se přivábilo jaro, je symbolem oběti, kterou jsme učinili už kdysi dávno, tak dávno, že se na to nepamatujeme, zatímco ona se kdesi snad dosud potuluje jako přízrak bez těla. Je symbolem setkání nad jejím hrobem. Číst celý článek »