vystudoval učitelství na ZČU v Plzni (český jazyk – hudební výchova), kde také debutoval ve fakultním časopise Studentský Fénix. Po studiu pracoval jako knihovník a učitel v severních Čechách. Svými texty přispěl do antologií Od břehů k horám (2000), Údolí neklidu (2010), do Antologie nové české literatury (2004) a též do antologie italských překladů Rapporti di errore (2010). Juvenilní verše vyšly pod názvem Po zarostlém chodníčku (2002). Jako člen Ason-klubu publikoval v edici Malé knížky sbírky Milosti (2001), Nápisy na hroby II (2003) a Teplický pobyt (2006). Dále vydal sbírky Sonáta pro vnitřní hlas (2006) a Výběh slov (2008). V současnosti je členem Střediska západočeských spisovatelů a rovněž členem redakční rady literárního časopisu PLŽ (Plzeňský literární život), kam psal v letech 2002–2005 literární recenze a později vedl vlastní kritickou rubriku Ve jménu Šaldovy hole.

se narodil v roce 1982 v Litoměřicích, v roce 2004 absolvoval filmovou školu ve Zlíně a v současnosti tvoří na volné noze v Chebu. V roce 2001 založil s Danielem Binkem komiksový fanzin Sorrel. Jeho komiksy se kromě Sorrelu objevily také v několika dalších periodikách např. Aargh!, Bedeman, Mateřídouška, regionální Deníky, Comics a Manga Book nebo Reflex. K jeho nejznámějším komiksům patří série dobrodružství s malým lovcem nadpřirozena Fanoušem a humoristický strip Šnek.

přednáška:

Od nuly aneb Současná komiksová scéna u nás a Generace Nula

Komiks v ČR už dávno není jen okrajovou záležitostí nebo infantilním obrázkovým čtením pro nejmenší. Vydobyl si v knihkupectvích a knihovnách důstojnou pozici. Zejména ten zahraniční. Jak jsou na tom ale čeští komiksoví tvůrci? Užívají si bohatsví a slávy nebo se naopak potýkají s existenčními a tvůrčími problémy. Jak je na tom současná tuzemská komiksová scéna a jak vznikla a co vlastně je tzv. Generace Nula? To vše a mnohem víc se dozvíte na přednášce a besedě s Danem Černým – jedním ze současných komiksových kreslířů. Projekce + promítnutí filmů Dotěrové a Leon.

Michal Rataj

(nar. 1975 v Písku), skladatel, hudebník a producent. Vystudoval muzikologii na filozofické fakultě Univerzity Karlovy a skladbu na hudební fakultě AMU v Praze, následně studoval, pracoval a výzkum vedl v Anglii (Royal Holloway University of London), Německu (Humboldt Universität, Musikhoschule Hans Eisler, Udk), Rakousku (MuseumsQuartier) a USA (CNMAT, Berkeley, CA).

Jako skladatel se od počátku intenzivně věnuje komponování elektroakustické hudby v silné návaznosti na globální tradici musique concrète a na současné koncepty real-time electronics. Zkušenosti ze světa hudebních technologií a estetiky elektroakustické hudby se snaží na různých úrovních přenášet do práce s tradičním instrumentálním a vokálním instrumentářem. Zkomponoval také velké množství scénických hudeb pro rozhlas, televizi, film a divadelní inscenace.

Od roku 2000 je producentem Českého rozhlasu pro oblast progresívního radioartu a fascinují ho sonické kvality éteru kolem nás. Je členem skupiny EBU Ars Acustica a vyučuje elektroakustickou hudbu na katedře skladby HAMU.

Jeho skladby lze vyhledat a poslechnout na www.michalrataj.com.

Jaromír Typlt

(nar. 1973 v Nové Pace), spisovatel, esejista a performer. Vystudoval Filozofickou fakultu UK v Praze (obory filozofie, český jazyk a literatura), poté pracoval v Liberci ve sdružení pro péči o duševně nemocné (Fokus, 1998–1999) a dlouhodobě v Liberci působil jako kurátor výstav současného umění a fotografie (2000–2008 v Malé výstavní síni a 2008–2009 v Galerii U Rytíře). Nyní žije v Praze a v Nové Pace.

Knižně vydal poezii (Ztracené peklo, 1994) i prózu (Pohyblivé prahy chrámů, 1991, Opakem o překot, 1996), po roce 1999 realizoval ve spolupráci se spřízněnými výtvarníky i řadu knih-objektů (např. že ne zas až, 2003, s Janem Měřičkou).

Jeho prozatím poslední kniha Stisk (2007) obsahuje texty různých forem na pomezí mezi esejem, poezií a prózou.

Zabývá se také propojováním slov se zvukem, a to jak v radiofonických nahrávkách, tak v živých improvizacích. Spolu s Pavlem Novotným vystupuje v představení Kurt Schwitters: Ursonate.

Působí také jako vydavatel výtvarného a literárního art brut (Zdeněk Košek, Hana Fousková, František Novák). Časopisecky publikoval řadu studií o českých spisovatelích a výtvarnících.

Provozuje internetovou stránku www.typlt.cz

Autor románů Nebe pod Berlínem, Grandhotel, Potichu a Konec punku v Helsinkách. S výtvarníkem Jaromírem 99 vytvořil úspěšnou komiksovou trilogii Alois Nebel, podle které vznikla divadelní hra a v roce 2011 také film režiséra Tomáše Luňáka. Za své knihy získal Cenu Jiřího Ortena a čtenářskou cenu Magnesia Litera. Je spoluautorem několika českých a německých rozhlasových a divadelních her i filmových scénářů. Žije a pracuje mezi Lomnicí nad Popelkou, Prahou a Lipskem.

ukázka tvorky:

Konec punku v Helsinkách

Kapitola z románu

Ježíš v brance, Madonna v útoku

Dny zvolna tečou. Dveře Helsinek se otevírají a zase zavírají a zem pod nimi se napíná a chvěje. Nikdo si nedokáže vzpomenout, jak dlouho už to vlastně trvá. Skleničky tančí v třísekundovém taktu a voda v trubkách hučí. Ole dodržuje celibát a odmítá se s Torstenem dál bavit o holkách. A také si všiml, že po stěně u baru běží další docela malá puklinka. Bulvárem duní tramvaje a těžké náklaďáky vozí vytěženou hlínu, písek a šutry na kraj města. Tam vyrůstá kopec na sáňkování, hned vedle podobného kopce, kam po válce navozili hromady suti. Ale tahle hora prý bude nakonec mnohem větší, protože dálnice pod městem má být šestiproudá.

Díval se z okna. Za Lenou, která se blížila na kole, vlála šála. Než se si uvědomil, kdo to je, stála před ním v modrém zimním kabátě s vysokým límcem, úzkých džínách a okopaných černých kozačkách. A než se na ni podíval podruhé, její kabát už ležel vedle přes židli a Lena si zapalovala cigaretu, kterou dokouří zase jen do poloviny.

„Zdá se mi, že naše město bude nejen golfový, ale taky lyžařský středisko. Kopců na sáňkování v týhle rovině není nikdy dost,“ řekla Lena. Bude poledne a Gabi se nabídne, že by mohla na stoly dát adventní výzdobu, docela malé věnečky, ale Ole nechce.

Helsinky přece nejsou žádný bavorský kostel. Pak si to rozmyslí a řekne, proč vlastně ne. Otevřou se dveře a dovnitř vlétne kousek zimy. Ole ví, kdo to je. Slyší, jak jde rovnou k baru, poznal by ho podle těžkopádné chůze, i kdyby byl slepý. Sáhne Italce na bok.

Má správnou teplotu. Naplní páku dvěma porcemi kávy, zacvakne ji, přisune dva šálky a zmáčkne tlačítko. Pak se otočí a řekne, nazdar Franku, a Frank řekne, nazdar Ole.
„Jak je?“
„Prosinec.”

Ole pustí muziku. A když je káva hotová, vezme oba šálky a postaví je na stůl. Jeden pro sebe, druhý přistrčí Frankovi. A mezi ně šoupne popelník. Je dvanáct, země pod jejich nohama se trochu zatřese a Gabi přinese talíř soljanky. Frank polévku pomalu jí, každou lžíci pofouká, i když soljanka tak horká nikdy není. Ole míchá kávu a cítí, že na Frankovi je dneska něco divného. Pořád ta stejná bunda, kouty a džíny rozdrbané na koleni. Najednou si všimne velkého hnědého kufru, který Frank položil na židli vedle sebe. A taky si všimne, že Frank dneska není ospalý. Naopak, jako by ho něco nakoplo a vrátilo zpátky do tohoto světa, což nemusí být úplně výhra, ale je to alespoň nějaká jistota.
„Ty někam jedeš?“
„Dá se říct, že jsem dojel.“
„Tak to není nic novýho.“
„Už je to hotový.“
„O čem to meleš, Franku?“
Ole přemýšlí, jestli Frankovi zase trochu víc nehráblo. Houbičkový král Frank ztrácel kontakt s realitou. Jestli se jejich kapela kvůli něčemu rozpadla, tak kdyby nebylo problému s Malcolmem, určitě by ji rozložily hulení a houby. Frank se začal zpomalovat a jeho problémy jednu chvíli zaměstnaly nejmíň pět doktorů a nikdy se z toho úplně nedostal. Po jednom ostřejším psychedelickém výletě spadl ze schodů a probral se až za dva dny v nemocnici. Nejdříve ho odepsali a rovnou řekli, že se už nikdy neprobere. Ale Frank je Frank, a tak se probral.
„Byl jsem tam,“ řekl Olemu, když se za ním tenkrát zastavil.
„Kde?“
„Na druhým břehu. Doktor řek, že jsem prodělal klinickou smrt. Ten tunel se světlem na konci, jak se o něm vždycky žvaní, ten fakt existuje, taky jsem tím projel.“
„Hlavně, že si to přežil.“
„Ale jednu věc ti říct musím. Elvis tam není. Ani Sid a Nancy tam nejsou. Kde teda jsou, to se mě neptej.“
Od té doby byl Frank ještě zpomalenější, jenže ani to nebyl konec, protože o ten se postarala až Marta a její pošahaný liánový experiment se smrtí a zrozením. Svět se točí, on chodí na místě a nespí. Teď ale stojí před Olem, na čele má pořád jizvu z toho pádu ze schodů a úplně září, jako by sjel kilo koksu. Co má sakra v tom kufru?
Že by celou svou schízu zabalenou na cesty?
Frank vezme kufr a položí ho na stůl.
„Dějiny světa. Je to kompletní!“
„Cože?“
„Dějiny světa v tomhle kufru po dědovi.“
„Franku, je všechno v pohodě?“
„V tý nejlepší.“
Frank otevře kufr a ukazuje docela malé figurky uvnitř. Oči se mu ještě víc rozzáří. Ole je překvapený. Tohle totiž ještě nikdo nikdy neviděl. „Roky práce, ale stálo to za to. Nechceš si se mnou zahrát?“
„Já nevím… Za chvilku začnou chodit lidi.“
„Jen jeden zápas.“
Dřív se v Helsinkách hrálo hodně. Jednu chvíli tu dokonce byly tři fotbálky, ale pak Olemu začal ten randál vadit, a tak zůstal jen jeden. Spíš jako vzpomínka a dekorace. Je to ten, co kdysi měli ve zkušebně Automatu. „Hitler, Stalin, Churchill, Drákula, Nancy, Picasso, Ho Či Min, Luther, Leni Riefenstahl, Buddha, Matka Tereza, Einstein, Che Guevara, Johanka z Arku, Mohammed, Marlene Dietrich, Newton, Goethe, Sid Vicious, Madonna, Nietzsche, Ježíš. A víš proč? Protože všechno souvisí se vším,“ vytahuje Frank figurky jednu za druhou a oči mu září.
Ukazuje je Olemu i Gabi. A Leně s Ulrike, které probírají svoje holčičí věci. A ještě jedné důchodkyni z vedlejšího paneláku, vdově po armádním důstojníkovi, která se v Helsinkách pravidelně jednou za týden stavuje na čaj cestou ze hřbitova. Figurek je dvacet dva. „Dvě fotbalový jedenáctky, všechno můj osobní výběr. Diktátoři, demokrati, ikony popu, sportu i kultury. Dějiny lidstva si to teď rozdaj ve stolním fotbale. Hitler může hrát s Lutherem, Stalin s Drákulou, Ježíš s Matkou Terezou a jindy proti sobě. A víš proč? Protože záleží jen na tobě, jak to zamícháš. A stejně na konci zjistíš…“
„…že všechno souvisí se vším,“ skočil mu Ole do řeči.
„Přesně tak!“
Ole si vzpomněl, jak Frank chtěl po převratu studovat historii. Jenže to by si musel předtím dodělat maturitu, když ho taky vyhodili z gymplu za jejich cestu do Československa. A když hráli s kapelou, nebyl čas. A on si stejně na cesty bral vždycky historické knížky a pořád si v nich něco zaškrtával o dvacátém století, o tom čase melancholie, krutosti a tragikomické nahoty, jak jednou Frank řekl, a Ole doteď neví, jestli to byla jeho myšlenka, nebo nějaký citát. Nakonec Franka na světě začaly nejvíc zajímat houbičky a hulení.
Teď ale září a vykládá, jak mu figurky vysoustružil jeden starý fachman, šikovný strejda, co dřív dělal ve fabrice na minomety. Frank všem ukazuje, jak jdou úplně jednoduše nasadit do každého fotbálku, a vypráví, jak jim po večerech maloval barvičkami ksichtíky. Nejvíc práce mu vždycky daly vlasy. Hitlerova patka, lokny Marilyn a pak taky Ho Či Minovy fousy. „A to není všechno,“ září dál Frank, usrkne kafe a vytahuje dvaadvacet školních sešitů. Každý nadepsaný jménem jedné z jeho fotbalových postaviček. Rozdává je všem okolo, ale nikdo neví, co s tím. Frank listuje sešitem. „Sepsal jsem jejich kompletní životopisy a našel i spoustu zajímavostí. Věděl jsi, že Dracula se jmenoval rumunský parník, co zmizel v roce 1937 v Černém moři i s nákladem rumunského zlata? A taky pařížský hotel, kde přespával Pinochet a kde všechny prostitutky byly Rumunky?
Že Sidovi při pitvě doktoři našli v žaludku čtvrťák?
A že Hitler je docela běžné chlapecké jméno v Brazílii?
Nebo že Newtonovi nemohlo na hlavu spadnout jablko, protože když se ta událost stala, jabloně teprve kvetly?
Věděl jsi to, Ole? Že jsi to nevěděl?“
„Nevěděl,“ přiznává Ole a myslí na to, že Frankovi nehráblo trochu, ale definitivně.
„Tak teď už to budeš vědět. Vy všichni to budete vědět.
Tady to všechno je. Moje dějiny světa.“
„Jasně, dějiny světa,“ opakuje Lena.
„Ty si myslíš, že mi hrabe, co?“
„Ne, je to zajímavý,“ uklidňuje ho Ole, ale Frank najednou znejistí.
„Klidně mi to řekni.“
„No, možná trochu jo.“
„Moje máma si to taky myslí.“
„To je v pohodě,“ řekne Lena.
„Sme asi ve škole nikdo nedával moc pozor,“ přidává se Ulrike a Frank se uklidňuje.
„A to pořád není všechno. Teď mám v plánu postavit každý z těch postav vlastní fotbalový družstvo. Dvaadvacet fotbalových jedenáctek. Všichni milenci a milenky Marlene Dietrich, všichni Hitlerovi náckové, všichni Stalinovi komunisti, všichni Sidovi pankáči. Budou to hrát lidi po celým světě a budou si u toho vyprávět historický příběhy, protože lidi by se o dějiny měli zajímat, jinak je dějiny doženou a zas to skončí masakrem. Chci si to nechat patentovat a konečně mít prachy. Co myslíte?“
„To je skvělej nápad, Franku,“ říká Ole a myslí na to, že Frankovi už nic nepomůže.
„Fakt skvělej,“ říká Gabi.
„Jojo, úplně boží nápad,“ říká Lena.
„Tak co, kdo si se mnou zahraje?“
Nikomu se do toho nechtělo, ale nejlepší kamarád je nejlepší kamarád. A tak Ole s Frankem oprášili fotbálek v rohu Helsinek, rozdělili si figurky a rozehráli dějiny světa. Ole si do branky postavil Nietzscheho, do obrany zabetonoval Einsteina s Matkou Terezou a do útoku poslal Newtona, Sida a Madonnu. Frank do branky strčil Ježíše, do obrany Ho Či Mina s Drákulou a dopředu natlačil Luthera, Johanku z Arku a Stalina. Začali hrát. Gabi a Ulrike s Lenou fandily. Brzy se přidali i Utopenej, Cantona, Tom a Ramone. Míček se zběsile odrážel od těl figurek a odřených stěn. Frank zářil a vyprávěl příběhy dějin světa, za okny Helsinek duněly staré československé tramvaje a Ole zoufale prohrával a z čela si otíral pot. Pomalý Frank se najednou zrychloval a byl zpátky ve formě. Jedna nula. Dva nula. Tři nula. Deset nula. To přece není možný, napadlo Oleho. Kde se to ve Frankovi vzalo, vždyť se skoro sotva hýbe a já v tomhle přece býval dobrej, ve zkušebně i na šňůrách s kapelou. Bylo to možné. Frank byl rychlý, přesný, silný. Poslední gól dal ze zálohy od Ježíše, Nietzsche to nějak nevybral. A odveta skončila taky katastrofou.

„Dějiny světa, to chce trénink,“ usmál se vítězoslavně Frank na všechny kolem a nejvíc na Lenu. Ale ta se lekla a cukla pohledem raději stranou. A Ole Franka pozval na pivo, které Frank hned vypil, a pak ještě jedno a Utopenej ho uznale plácal po zádech a nechal nalít panáka. A pak se země pod Helsinkami zase zachvěla, skleničky v regále si spolu zatančily a Frank si kufr sbalil.
„A kdy teda budeš dávat kino?“ zeptal se.
„Asi nějak na Vánoce,“ řekl Ole.
„Dáš mi vědět?“
„To víš, že jo.“
„Tak kdybysme se už nikdy neviděli, bylo to krásný,“
usmál se Frank a odešel.

Je autorkou řady odborných publikací z oblasti umění (Nová trpělivost: Hranice ustupují, 2007, Slovem i obrazem, 2008, Normální malba, 2009 ad.). V řadě z nich propojuje nejen své odborné, ale i literární zkušenosti – kniha Můj otec Kamil Lhoták je beletrizovaným životopisem malíře Kamila Lhotáka nahlíženého očima vlastního syna (vydalo Nakladatelství Vltavín 2008). Je autorkou monografie o spisovatelce Věře Sládkové – Věra Sládková, prozaické dílo (vydalo Nakladatelství Vltavín 2009).

Beletristicky debutovala v časopise Tvar v roce 2003, povídky publikovala v časopisech Netřesk, Tvar a Weles. Její knižní prvotinou se stala novela Montespaniáda (vydalo nakladatelství Větrné mlýny 2006), její povídka Poslední večer byla zařazena do čítanky současné české ženské povídky Ty, která píšeš (vydalo nakladatelství Artes Liberales 2008).

Kateřina Tučková žije v Praze a v Brně.

Medailon je převzat ze stránek www.katerina-tuckova.cz a je redakčně krácen.

- autorka poezie, prózy a divadelních her

Vydala tři básnické sbírky Ludwig (1999), Není nutné, abyste mě navštěvoval (2001) a Popel a slast (2004), knížku povídek Noci, noci (2004) a divadelní hru Niekur (2007).

Její divadelní hru Niekur, za niž obdržela Cenu Alfréda Radoka 2006, uvedlo v roce 2008 pražské Divadlo Ungelt, scénické čtení hry Čas třešňového dýmu představilo v témže roce Immigrants´ Theatre v New Yorku. Rozhlasové podoby obou her odvysílala stanice ČRo Vltava.

V roce 2003 obdržela německou básnickou Cenu Huberta Burdy (Der Hubert-Burda-Preis für junge Lyrik v rámci udílení Hermann-Lenz-Preis), v roce 2007 absolvovala měsíční rezidenční pobyt pro zahraniční dramatiky v Royal Court Theatre v Londýně, další tvůrčí stipendia získala v Německu, Rakousku a Lotyšsku.

Žije v Praze.

střídavě žije v Praze a na Moravě v Ostrožské Nové Vsi. Studuje bohemistiku (FF UK) a literární a jazykovou kulturu (PedF UHK). Publikovala v Hostu, Českém rozhlase, Psím víně, A tempo revue, Dobré adrese, …

Po maturitě na gymnáziu a neúspěšném pokusu studovat Fakultu sociálních věd Univerzity Karlovy studovala kulturologii na Filozofické fakultě téže univerzity, později přidala i mongolistiku. V letech 2000 až 2001 pobývala v Mongolsku, kde se odehrává děj jejího prvního románu, Paměť mojí babičce, jenž autorku proslavil.

Pobývala také ve Spojených státech amerických, kde se odehrává děj její knihy Cirkus Les Mémoires.

V současnosti studuje kulturologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v doktorandském programu. Od roku 2007 pravidelně přispívá do časopisu Respekt. Žije v Praze. Je vdaná, dvě děti.

převzato z cs.wikipedia.org heslo Petra Hůlová, redakčně kráceno

Na Antropotyátru se J. E. Frič představuje projektem „Básně z chodníku“:

„Jsme dva pouliční hráči – dvě akustické kytary, dva zpěvy a foukací harmonika. Můj spoluhráč se jmenuje Stanislav Voda a říká si Stanley H2O. Hrajeme něco z více méně tradicionálního repertoáru, čímž jsou rámovány mé vlastní texty, které jsou jádrem vystoupení. Tuto „kapelu“ jsem založil asi před půlrokem, říkáme tomu taky „Dirty Old Town Band“ (vyrostl jsem v Ostravě a miluju Iry), možná se někdo časem přidá, uvidíme, co přinesou další dny, měsíce…“

Ona titulní panna má mnoho rolí – je symbolem duše, přestrojuje se do podoby Morany, která shoří na hranici, aby se přivábilo jaro, je symbolem oběti, kterou jsme učinili už kdysi dávno, tak dávno, že se na to nepamatujeme, zatímco ona se kdesi snad dosud potuluje jako přízrak bez těla. Je symbolem setkání nad jejím hrobem.

Pohřbívání panny je pokusem zhmotnit její přízrak v pohanském rituálu, pokusem nalézt společný jazyk alespoň pro jeden večer, snahou zažehnat zlé duchy zaříkáním a rytmem, hudbou a slovem.

Osoby a obsazení:

Johan band

Hudební sdružení, jehož základ v této chvíli tvoří kytarista Pavel Johančík zvaný „Johan“ a houslista Jiří Macháček, šéfredaktor ostravské literární revue Protimluv. Duo také spolupracuje s dalšími hudebníky, např. Mrošem (kytary, basa, sbor), Stanislavem Hovadíkem (bicí) z dnes již neexistující ostravské formace Mroš & The Voices a také s Markem Pražákem, performerem, básníkem a výtvarníkem v jedné osobě. Mezi jejich počiny patří například CD Pták sám je smysl zpěvu (Protimluv, 2007), které odstartovalo užší spolupráci mezi Pavlem Johančíkem a Jiřím Macháčkem. Letos natočili po dvou letech druhé CD, na němž opět ve studiu spolupracovali se stejnými, již zmíněnými hudebníky, barevný rejstřík jejich kompozic však obohacuje nově rovněž zvuk akordeonu.

Oba muzikanty oslovují nezvyklé harmonické postupy a ladění posunuté o půltón níž. Zhudebňují texty zejména českých básníků, např. Ivana Wernische, Jiřího Ortena, Oldřicha Mikuláška aj. Koncertovali doposud převážně v České republice, také ale v Polsku a Rakousku.

Martin Skýpala

(* 1976 ve Valašské Meziříčí).

Absolvoval obor Česká literatura na Slezské univerzitě v  Opavě a v současnosti žije se ženou a dvěma kočkami v Ostravě. Své básně a básnické cykly publikuje od r. 1998 převážně časopisecky (Tvar, Weles, Čmelák a svět, Dobrá adresa aj.) Je autorem básnických sbírek Resuscitace (Tvary, 2000), Lžička medu (Tribun, 2007), Alter Ego (Tribun, 2007) a Ruční práce (Protimluv, 2008).

Monika Kubicová

(* 1990) pochází z Řepišť na Frýdeckomístecku, nyní bydlí v Bašce poblíž Ostravy. Publikovala ve čtvrtém čísle loňského ročníku Protimluvu. Její verše získaly první místo v literární soutěži knihovny ve Frýdku-Místku Můj svět.